(1)

Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé,

poklekl k zemi, kat odstoupí, strašné chvíle –

pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,

v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle,

upadla hlava – skok i – ještě jeden skok –

i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.

Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,

v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,

v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,

v šírou tu zemi, zemi jedinou,

v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.

(2)

Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo

u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo,

i hlava nad kolem svůj obdržela stán;

tak skončil života dny strašný lesů pán;

na mrtvé tváři mu poslední dřímá sen.

Na něj se dívajíc – po celý dlouhý den

nesmírné množství v kol mala pahorku stálo;

teprv až k západu schýlivši slunce běh

veselo v mrtvý zrak sťaté hlavy se smálo,

utichl jezera šírý – večerní břeh.

(3)

Nad dálkou temných hor poslední požár plál;

v hluboké ticho to měsíce vzešla zář,

stříbřící hlavy té ubledlou mrtvou tvář

i tichý pahorek, jenž v břehu vody stál.

Města jsou vzdálená co bílý v modru mrak,

přes ně v kraj daleký nesl se mrtvý zrak,

v kraj, kde co dítě on – Ó krásný – krásný věk!

Daleko zanesl věk onen časů vztek,

dalekoť jeho sen, umrlý jeho stín,

obraz co bílých měst u vody stopen klín,

takť jako zemřelých myšlenka poslední,

tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,

(4)

dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,

zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,

zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,

zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,

zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt

vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,

to jestiť zemřelých krásný dětinský čas.

Je pozdní večer – druhý máj –

večerní máj – je lásky čas,

hrdliččin zve ku lásce hlas:

„Viléme! Viléme!! Viléme!!!“

(K. H. Mácha, Máj, upraveno)

Oxymóron – spojení slov (zpravidla podstatného jména s přívlastkem) významem si odporujících, např. zdravý nemocný; veřejné tajemství; černé světlo; bolestné štěstí umělce. Takovým spojením vzniká obvykle nový význam, v němž se rozpor vlastně ruší.

(Encyklopedický slovník češtiny)

(1) Jakmile Západoevropané zjistili, že jejich lodě dokážou překonávat oceány a dovezou je přímo do dalekých zemí, ať již za obchodem, dobýváním či vykořisťováním, začala se psát nová kapitola globálního šíření jazyků. Až příliš často se jazyková společenství v místech, kam mířily evropské lodě, ukázala neschopná ubránit se vojenskému či politickému náporu přicházejících dobrodruhů.

(2) Po porážce byly oběti velmi často zdecimovány a ve všech případech přinuceny podřídit se nové elitě. Šíření jazyků skrze nadvládu nových elit bylo mnohem komplexnější a razantnější než jakýkoliv dřívější způsob. Důsledky jsou patrné dodnes. Mezi deseti nejpočetněji zastoupenými jazyky je šest koloniálních.

Polovinu z těchto koloniálních jazyků tvořily jazyky románské. Jak jsme si ukázali, jazyky románské vděčily za svůj vznik změnám, které zavládly v římské říši poté, co se její západní část po dobytí Germány shroutila. Jednotlivé dialekty se vzájemně ***** a přestávaly si být navzájem podobné. Vzkříšená latina už nebyla jejich psanou formou, ale stal se z ní cizí, vydělený jazyk. Románské jazyky se staly vlajkovými loděmi různých společenství. Tato společenství nebyla sice na tak vysoké intelektuální úrovni jako církev, jež i nadále v psané i mluvené podobě používala latinu, ale často byla neméně stejně kulturně bohatá jako ona.

(N. Ostler, Říše slova, upraveno)